zločiny z kuchyní

Asi by bylo vhodnější napsat do názvu příspěvku "zločiny z vývařoven a výroben", ale takhle to vypadá víc "dramaticky".
Část gastronomických zážitků - zločinů, které tu popíši, se stala víc jak před dvaceti lety. Některé někde určitě přetrvají dodnes, některé se vytratily a některé se objevily teprve v letech nedávných.
Možná se mnou budete souhlasit, možná ne a možná se shodneme jenom v něčem.

Vše, níže popsané, jsem zažila na vlastní kůži jazyk.



Tlusté a velmi tučné maso:
Tak tohohle masa byla plná řeznictví, ale i školní jídelny, menzy a vývařovny. O restauracích ani nemluvě. To byl zážitek, když jste ve škole v jídelně dostali omáčku s knedlíkem a "maso", které se třáslo na talíři. Fuj!
Lahůdka byl takto připravený řízek. Když kousnete do tlustého, které je obalené v trojobalu a usmažené tak se zákonitě pozvracíte, hlavně když to nečekáte.

Rýže a rizoto:
Rýže ve vývařovnách byla buď rozvařená nebo nedovařená. Jednou jsme v menze dostali rýži, která byla uvařená celkem dobře, ale protože jí měli málo, byla nastavená navíc uvařenou rýží, která byla zase nedovařená. Takže výsledek nic moc. Kapitolou samo o sobě bylo rizoto. Většinou jste dostali hroudu blemcavé rýže, ve které byl zamíchaný hrášek, mrkev a kousky neidentifikovatelného masa a vytékal z toho na talíř rozehřátý tuk. První, co jsem udělala bylo rozhrnutí rýžového kopce a vybírání "masa". Někdy to byla téměř filigránská práce, protože tlusté maso, nakrájené na pidikousky se špatně vybírá. Jednou jsem tam dokonce objevila kus kůže i s chlupama.
Rizoto jsem začala jíst asi před osmi lety, když jsem díky pořadu o vaření objevila to pravé rizoto.

Bramborová kaše:
Ty našlehané kaše, kdy na talíř dostanete hromadu, která vypadá tak půlkilová, ale ve skutečnosti je to s bídou deset deka. Tyhle kaše taky v sobě nemají moc mléka, ale jsou převážně rozmíchány vodou z brambor, naředěnou mlékem (vím o čem píši - na gymplu jsem o prázdninách dělávala na táboře pomocnici v kuchyni, abych si něco přivydělala). To by ale ani tak nevadilo, kdyby ta kaše nebyla lžící rozhrnutá po celém talíři a do důlků po lžíci nenalité rozehřáté máslo. Brrrr! Musela jsem to vždycky příborem rozmíchat a pak teprve začít jíst. Tenhle způsob podávání kaše z nějakého důvodu přetrvává, protože mi synek povídal, že ve škole si nedává bramborovou kaši. Prý není dobrá, protože je zalitá tím máslem a moc našlehaná. Asi v tom budou geny, protože jsem mu to o tom mém problému s bramborovou kaší nikdy neříkala.
Nevím, kde se tento způsob podávání bramborové kaše vzal. Máslo se přece dává dovnitř při šťouchání brambor, tak proč ho lít navrch?

Rema (rekonstituované maso) plátek:
S touto "specialitou" jsem se prvně setkala v menze v roce 1984. Byly to plátky z rozšmelcovaného masa a asi i dalších aditiv (raději o složení nepřemýšlet), tvaru pravidelného čtyřúhelníku, které byly v těchto vývařovnách velmi oblíbené. Dalo se to připravovat na desítky způsobů - jako řízek, španělský ptáček, masový závitek, přírodní řízek a UHO (univerzální hnědá omáčka), s omáčkami,...... Žádná večeře v menze se neobešla bez rema masa.
Někde se to vyrábělo ve velkém. V Praze v Dejvicích u nádraží byla dokonce prodejna tohohle gastronomického zázraku.

Vejce, co není vejce:
Tahle "lahůdkářská vychytávka" na zdobení chlebíčků se objevila prvně někdy ke konci 70. let minulého století. Dokonce jsem to viděla prodávat v prodejnách masa a uzenin. Z bílého válečku, který měl žlutý prostředek, vám na váhu kus ukrojili a doma jste to pak mohli nakrájet na chlebíčky. Byla to jenom jedlá dekorace bez chuti a zápachu. Asi se to vyrábělo z bílků (možná) a část se jich pak obarvila na žluto. Nejlepší na tom je, že tahle nechutnost se zase začala místy objevovat na kupovaných chlebíčkách.

Cukr, co není cukr:
Tenhle cukr nemá sladkou chuť a já mu říkám mletý vápenec nebo nastrouhaná krejčovská křída. Bývají tím hojně obaleny vánoční štoly a někde tím sypou koblihy. Jednou jsem tu štolu dostala a první co jsem udělala, bylo její "oklepání" nad dřezem, aby se to vůbec dalo jíst. To, co napadalo do dřezu bylo fydrofóbní, plavalo to na vodě a nešlo to ani pořádně spláchnout. Moučkový cukr je přece vodou nasákavý, tohle ale ne. Některé pekárny tím sypou koblihy. Synek je má rád, tak mu je občas koupíme a tak jsem na to přišla. Asi to je taky nějaká pekařská "vychytávka" ku škodě spotřebitele.

Cukrářské výrobky:
Tak to je kapitola sama o sobě. Přiznám se, že dorty kupuji čistě výjimečně, tak jednou dvakrát za rok a většinou to za moc nestojí. Obvykle je mi nějaký ten dort nabídnut při různých příležitostech a oslavách mimo naši domácnost a i tam to moc nejím. Většina dortů a zákusků líp vypadá než chutná a bývají neskutečně přeslazené. Asi za to mohou různé polotovary a náhražky, které se při výrobě používají a nahrazují šlehačku, máslo, tvaroh, kakao, čokoládu, vejce, žloutky, ořechy, mandle,.......vanilku, rum, citrónovou kůru, ................
Před nějakým tím rokem jsem dostala chuť na dort harlekýn. Pokud si dobře pamatuji, byl to piškot s obyčejnou a pařížskou šlehačkou, takový nadýchaný dortík. Za tím sklem v cukrárně někdy nepoznáte, zda je to ze šlehačky nebo ne. A právě tohle se mi stalo. Koupila jsem si kousek harlekýna a už když jsem ho vzala do ruky, připadal mi takový hutný. Samozřejmě, bylo to z nějaké té šlehačkové náhražky, chuť to moc nemělo, bylo to přeslazené a kakao se asi jenom mihlo kolem. Jedním slovem "hnus", který letěl do koše na odpadky.
Občas se narazí na dobrou cukrárnu, která má zákusky z těch správných surovin, ale moc jich teda není.

Co dodat na závěr? 

Čest světlým výjimkám!

Jedna ze světlých výjimek cafe-st-tropez